Je to dlouhých deset let, co jsem v článku nazvaném Jak si žijeme nad poměry (Právo 24. 3. 2012) uvedl již tehdy známá fakta. Psal jsem o tom, že lidé u nás si za srovnatelnou práci vydělají jen třetinu až čtvrtinu toho, co jejich kolegové v Německu či Rakousku. Tento skandální nepoměr se od té doby nijak významně nezměnil. Protestní akce odborů a ČSSD vedené pod burcujícím heslem „Konec levné práce“ vyšuměly do prázdna stejně tak jako samotná sociální demokracie.

Současné debaty vyvolané možným kolapsem dovozu a distribuce energií ukazují, že jsme dosud znali jen polovinu pravdy. Životní úroveň našich domácností je tvarována nejen kladivem laciné práce, ale také kovadlinou předražených životních nákladů. Za dovážený zemní plyn i za elektrickou energii, kterou naopak lacino vyrábíme, platíme násobky toho, co v jiných zemích.

Zatímco naše laciná práce obohacuje ročně stovkami miliard majitele a akcionáře zahraničních firem, naše předražené náklady přinášejí další stovky miliard těm, co hrají na burzách a kontrolují distribuční sítě. Výsledná situace je popsána a vyčíslena, nikde se však nemluví a nepíše o tom, kteří konkrétní politici a které politické strany nám takové poměry zařídili. Pokud si dobře vzpomínám, Babišova vláda tento model už převzala, aby byla následně obviněna Fialou a jeho čtyřmi podobně disponovanými kolegy a kolegyněmi, že za všechno může právě ona.

Co tato konstelace přináší v rovině sociálněekonomické? Pokud naše ekonomika roste, obohacuje to v prvé řadě horní majetkové a příjmové vrstvy v zemích, kterým jsme naše firmy a naše distribuční sítě darovali. I při ekonomickém růstu mají naše střední vrstvy v průměru životní úroveň srovnatelnou spíše s nižšími příjmovými vrstvami na západ od našich hranic. Mají podobnou strukturu výdajů jako ony, podobný standard trávení dovolené, podobně omezené možnosti zajistit životní start svým potomkům. Pokud bude ekonomika stagnovat, či dokonce klesat, odnesou to právě střední vrstvy. Bez ohledu na to, že jich sociologové u nás dokáží při troše šikovnosti napočítat šest či sedm druhů.

Po zcela zřejmém krachu protestních akcí „Konec levné práce“ nikdo nechystá žádnou akci s názvem „Konec předražených nákladů“. Odbory řeší, zda se jejich předák stane ozdobou Pražského hradu, ČSSD si láme hlavu, jak zase o pár kvartálů odvrátit svůj konec vlastní.

Co na to ti, kdo si hrají na ekonomy? Snaží se lidem namluvit, že právě lidé, kteří pobírají nízké příjmy za práci a současně platí enormně vysoké částky za elementární životní náklady, mohou za to, že je v ekonomice příliš mnoho peněz, což roztáčí spirálu inflace.

Co na to ti, kdo si hrají na politiky? Spolu s předsedkyní parlamentu Markétou Pekarovou Adamovou s desetiletým zpožděním vysvětlují, že si lidé budou muset zvyknout na to, že si dovolit žít nad poměry tak, jako si žili dosud (Právo 13. 4. 2022).